Sportovní judo
Judo, které divák sleduje například na olympijských hrách, se v mnoha případech liší od juda, se kterým se může setkat při návštěvě oddílu (doja) ve svém okolí. Sportovní judo (šiai) též označované jako japonský zápas vzniklo v 60. letech vstupem juda na olympijské hry. Dříve mezi sebou bojovali judisté podle technických stupňů, které zaručovalo, že dotyčný judista zvládá širokou škálu technik, které se učí po příchodu do dojo. Zavedením soubojů ve váhových kategoriích, které si dal mezinárodní olympijský výbor jako podmínku vstupu juda na olympijské hry, vznikl odlišný způsob chápaní tohoto bojového umění. Současné moto judistů "Judo more than sport" na tuto věc nepřímo poukazuje.
Sportovní judo od amatérského zápasu odlišuje především judistické kimono zvané judogi. Judokovo judogi je hlavní slabinou, kterou používá jeho soupeř k aplikování svých technik. Judogi má přísně definované rozměry a jeho komerční využití je tak především pro ženy problematické. Na rozdíl od jiných sportů (plážový volejbal, atletika, basketbal, tenis apod.) nemůžou nosit upjaté na tělo přiléhající úbory, kterými by zvýraznily své přednosti a přilákaly tak více diváků. Použití soupeřova judogi a jeho energie ve svůj prospěch je jednou z nejtěžších věcí k naučení. Řada judistů k tomuto nikdy nedospěje a je nucena používat jiných způsobů.
Nedílnou výbavou každého judisty (judoky) by měla být znalost souborů technik, které poprvé definoval zakladatel juda Džigoró Kanó v 19. století. Kanó jako student jiu-jitsu shromáždil všechny známé, často používané techniky jiu-jitsu a udělal v tomto chaotickém systému řád. Nebyl jediný, kdo se o toto pokusil, ale on svůj systém (Judo) dokázal prodat. V dnešní době je judo pro svoji finanční nenáročnost (judogi, žíněnka, tělocvična a sensei) celosvětově rozšířeným sportem a prakticky každý profesionální bojovník MMA má základy boje na zemi z jiu-jitsu (judo, brazilské jiu-jitsu, sambo).